Daniel Pitek je sedlák a lesník hospodařící přírodě blízkým způsobem i respektovaný odborník na problémy sucha a zemědělství. Letos na podzim se bude ucházet o post senátora. Do volebního klání vstoupí v obvodu Louny jako nezávislý kandidát za SEN21 s podporou Pirátů, Zelených a LES. Jaké jsou jeho postoje a zkušenosti?
Dlouhodobě upozorňujete na špatný stav české krajiny, která není odolná vůči suchu či schopná zadržovat vodu. Dokonce je podle vás zmrzačená. Co si myslíte o výkyvech počasí, kdy jsme nejprve zažívali extrémní sucho, které náhle vystřídaly velké přívaly srážek?
Voda už tolik nepřichází průběžně jako jemnější deště. Padá čím dál častěji jako deště přívalové, které páchají škody. Když zaprší, voda odtéká z polí pryč a bere s sebou úrodnou vrstvu půdy. Stejně jako dlouhá období sucha jsou přívalové deště typickými projevy klimatické změny.
Z přívalových dešťů pak nezřídka bývají povodně. Zabraňují lidské zásahy adaptaci krajiny na tak náhlý objem vody?
Česká krajina je opravdu ve špatném stavu a není schopna přívalové srážky zadržet. A tahle voda nám pak v půdě chybí. Z pohledu vodní bilance krajiny je rychlý odtok vody tím nejpalčivějším problémem, který musíme změnit. A ten jsme schopni vyřešit pouze změnou přístupu k půdě a krajině. Potřebujeme živou, pórovitou půdu a pestře strukturovanou, členitou krajinu. Jedině tak je možné velké dešťové srážky absorbovat a zadržet.
Když pracujete na svých pozemcích, odkud čerpáte inspiraci pro to, jak hospodařit?
Do krajiny vracíme hodně původních prvků, podle dobré praxe našich předků. Před kolektivizací tu bývala malá políčka, ovocné sady, hospodařilo se různorodě. Ponechali jsme zbytky sadů, které nebyly vytrhány, a dosázeli je dalšími ovocnými stromy. Většinu polí jsme změnili na trvalé travní porosty, na kterých paseme dobytek. Rostliny a stromy tu fungují jako přirozená klimatizace: ochlazují ovzduší nad sebou, vytahují z půdy vodu. Ta se pak vypařuje, výpary se ochladí a srazí a ve formě rosy nebo jemného deště se vrací nazpátek.
Vy jste už před mnoha lety začal s vytvářením tůní, předvídal jste tenkrát dnešní problémy se suchem?
Spíš to souviselo s tím, že jsem odmalička miloval močály, podmáčená místa a pestrost života kolem vod. Už tehdy jsem chápal jejich důležitost pro rovnováhu v přírodě. Tady u nás jsme museli zlikvidovat necitlivé meliorace, čímž jsme podpořili zádrž vody v krajině. Když se přírodě trošku pomůže, dokáže pracovat sama a vytvářet neuvěřitelné věci. Tůň začnete vytvářet v zimě. Když pak na jaře roztaje sníh, díra se naplní vodou a za týden nebo čtrnáct dní tam už vidíte první život. Kolem tůní se vytvoří mokřad, který nevysychá ani v letních měsících a kolem rostou sítiny, rákosí, upolíny nebo orchideje. U nás se v těchto místech brzy objevili černí čápi, volavky popelavé a bekasiny. Spousta z nich je obsazena divokými kachnami a taky hromadou žab a čolků. Když jsme kroužkovali ptáky, za ráno jsme odchytili téměř dvě stě jedinců a dvacet jedna druhů, mezi nimiž byl i ledňáček říční.
Kolik tůní jste k dnešnímu dni vytvořil?
Na severozápadní straně Milešovky teče potok, na kterém máme čtyři tůně nad sebou, na boku jsou pak další. Celkem jedenáct. Záměrně jsme dělali tůně s rozlohou do tří set metrů čtverečních, abychom se vyhnuli byrokracii. Teď ale máme projekt na osmnáct tůní, které jsou kolem dvou až tří tisíc metrů čtverečních. V jejich případě už musíme řešit stavební povolení.
Zmínil jste meliorace, jimiž se za socialismu ve velkém voda z polí odváděla. Napáchalo se tím hodně škod?
Družstva a statky je potřebovaly kvůli tomu, aby na polích mohly jezdit velké stroje. Dopad chybějící vody v krajině je dodnes neblahý, ačkoli jsou meliorace pomalu, ale jistě likvidovány. Vysušování má nicméně delší tradici. V 18. století se mokřady rozkládaly na přibližně jedné čtvrtině území, jenže lidé je měli tendenci postupně vysušovat, lidská populace rostla a musela se nějak živit. Tenkrát už si ale lidé neuvědomovali, že mokřady zpětnou vazbou ovlivňují plodnost zbytku půdy.
Z toho, co říkáte, usuzuji, že přehrady, jejichž vytváření navrhuje celá řada našich politiků, nebudou tím správným řešením problému s nedostatkem vody.
Nejsem nepřítel přehrad, ale myslím si, že zásadní je zadržet vodu v půdě, v lesích a krajině. Když ji zadržíte až v přehradě, je to pozdě, protože všechno kolem už může být poušť. Máme k dispozici mnohem jednodušší a levnější recepty, jak si se suchem poradit.
Současná vláda se tématu sucha věnuje pod hlavičkou platformy Koalice pro boj se suchem. Premiér Babiš a ministr zemědělství Toman hovoří o tom, že bude investovat například do propojování vodovodní sítě a stavby přehrad. Co o chystaných vládních krocích soudíte?
Pro mě je podstatné, že jsem od nich neslyšel nic o tom, za co jsou zodpovědní ve svých funkcích, a to je hospodaření v lesích a v zemědělské krajině. Pod vedením současné vlády se za využití veřejných prostředků vytváří zatím spíše poušť. Jako řešení navrhla stavbu třiceti přehrad, jenže ty nevyřeší zemědělské, tedy plošné sucho. Rozpor mezi činy a slovy vládních činitelů je proto pro celou společnost nebezpečný.
Nemůžou být přesto některé z navržených přehrad celkem užitečné?
Asi ano, protože jsou některé z nich by měly vzniknout v oblastech, kde je dlouhodobě extrémní sucho. To je případ dvou nevelkých přehrad u Senomat a Šanova a jedné nádrže u Kryr na Rakovnicku. Přehrady obecně nepovažuji za totální zlo, spíš je chápu jen jako doplňkový prostředek k vyrovnávání se se suchem. Mají totiž smysl právě jen coby zásobárny pitné nebo užitkové vody pro okolní oblasti. Samozřejmě ale nesmí negativně zasáhnout význačné přírodní lokality ani vlastnická práva lidí – majitelů domů a pozemků, které by měly být zatopeny. Vadilo by mi, kdyby se měla stavět přehrada v údolí Berounky.
Co si myslíte o vlivu intenzivního velkoplošného hospodaření na krajinu a venkov?
V diskusi s lidmi z Agrární komory či Zemědělského svazu dlouhodobě poukazuji na to, že podle mého obsahuje mnohem více negativ, než pozitiv. Podle dostupných sociologických dat jsou venkovské oblasti, kde hospodaří zmíněné velké agrární podniky, daleko méně pestré a životaschopné, než oblasti, kde působí rodinné farmy. Tam, kde se produkce i výroba děje diverzifikovaněji a pestřeji, je pak samozřejmě zdravější krajina a životaschopnější venkov. Dá se říci, že pestrost rovná se stabilita – ať jde o přírodu nebo společnost.
Na velké rozloze Lounska, Žatecka a Rakovnicka hospodaří zemědělské podniky z koncernu Agrofert. Ty často nezapadají do představy farem, které udržují a respektují mimoprodukční funkce krajiny. Jste připraven na to, že se u těchto zemědělců vaše názory nesetkají s úspěchem?
Tak to je ale všude po republice, Agrofert už hospodaří i na Teplicku, Litoměřicku… Velcí agrárníci dnes obhospodařují něco kolem sedmdesáti procent země, což je velký rozdíl mezi námi a vyspělou západní Evropou, ale i Poláky a Maďary. Je to dokonce předmětem kritiky v rámci usnesení, které přijal Evropský parlament k Andreji Babišovi a Agrofertu. Působení tohoto holdingu není ideální jak pro náš region, tak pro zbytek země.
Jako senátor byste se tomuto problému rád věnoval?
Rozhodně. Senátor má pracovat pro celou republiku, ne čistě jen pro volební obvod, za který je zvolen. A tohle se celé České republiky bohužel týká.
Proč jste se rozhodl požádat o podporu ve své senátorské kampani také Piráty?
Obecně s Piráty nacházím poměrně velkou shodu, i proto jsem je požádal o podporu. Nejvíce se shodujeme v otázkách ochrany krajiny, přírody a životního prostředí a snahy bojovat se suchem, povodněmi, špatným stavem českých lesů. Pirátští poslanci Radek Holomčík a Dana Balcarová v tomhle ohledu dělají mnoho užitečné práce. S Radkem Holomčíkem a dalšími piráty, například hydrologem Vítkem Rousem a Danem Leštinou, spolupracujeme v rámci sněmovní nadstranické pracovní skupiny Voda+Sucho na návrzích změn klíčových zákonů z hlediska vody, stavu krajiny a životního prostředí. Je to obrovská mravenčí práce, bez níž ale není možné v reálu dosáhnout tolik potřebných změn.
Daniel Pitek – kandidát politického hnutí SENÁTOR 21 s podporou Pirátů, Zelených a LES ve volbách do Senátu PČR v termínu 2. a 3. října 2020, obvod č. 6 – Louny. Zadavatelem i zpracovatelem veškerého obsahu, pokud není uvedeno jinak, je SENÁTOR 21.
Daniel Pitek hospodaří v Českém středohoří, v okolí Milešovky chová ovce, krávy a koně. Zakládá a obnovuje ovocné sady, sází zejména hrušně, jabloně, švestky, ořešáky. Na svých pozemcích vytvořil celou řadu tůní, mokřadů a rybníků. Svým hospodařením aktivně podporuje zadržování vody v krajině i rozmanitost druhů.
Je častým hostem veřejných diskusí a debat či rozhlasových a televizních pořadů, kde se zaměřuje na problematiku sucha, zadržení vody v krajině, zdravé půdy, šetrného hospodaření a dopadů klimatické krize, včetně povodní. Kriticky se vyjadřuje k intenzivnímu průmyslovému zemědělskému podnikání, propaguje a praktikuje citlivější přístupu ke krajině a dlouhodobě udržitelné hospodaření. Působí jako předseda programu Pestrá krajina Asociace soukromého zemědělství ČR. Tento program představuje sedláky, kteří podobně jako Pitek hospodaří přírodě blízkým způsobem.
V Českém středohoří ve spolupráci s místními skauty a ornitology pravidelně pořádá osvětové a vzdělávací akce pro děti i dospělé, například sběr odpadků či věšení budek. Postaral se také o zrestaurování čtyř barokních soch, které se nacházejí na jeho půdě. Za své krajinářské počiny obdržel Cenu Josefa Vavrouška a Cenu děkana Fakulta životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze.
Nejnovější komentáře